úterý 10. dubna 2018

Tajemný klášter v horách

Tajemný klášter v horách


Dlouho, předlouho jsem před Vámi toto místo tajil, ale rozhodl jsem se konečně po letech popustit uzdu svému skrblictví a podělit se s vámi o něj. Je magické to místo a tajemné, a z každičkého kamene a z každičké škvíry k vám hlasitě promlouvá onen duch místa, ten pověstný genius loci.

Když jsem se sem, do Národního parku Peneda-Gerês (peneda-žeréš), při své úplně první návštěvě Portugalska v roce 2006 dostal, úplně jsem tomuto místu propadl a slíbil si, že se sem musím ještě alespoň jednou vrátit. Fotografie rozpadlého středověkého kláštera se stromem obrostlým mechem a lišejníky mě provázela po mnoho let. Až v roce 2015 jsem se na stejné místo vrátil znovu, nic se na něm nezměnilo, a ta silně tajemná atmosféra zůstala pořád stejně intenzivní. A rozhodně jsem zde nebyl naposledy, tím jsem si jist.

Ruiny středověkého kláštera s kostelíkem z oné fotografie z roku 2006

|Totéž místo v roce 2015
A rozhodně to není jen polorozpadlý klášter, který stojí v tomto jediném národním parku v Portugalsku za vidění. Zde, na samotném severu země na hranicích se španělskou Galicií, je toho k vidění mnohem více, ale to si rozhodně zaslouží samostatný příspěvek. Já vás však ještě aspoň chvíli ponechám virtuálně zde, u kláštera, rozhodně si to toto místo zaslouží.

Klášter Mosteiro de Santa Maria das Júnias leží ukryt v údolí malé říčky nedaleko pitoreskní kamenné horské vesničky Pitões das Junias. Původ klášterního kostelíka a samotného kláštera sahá hluboko do historie, až do 12. století. Do doby, kdy byla právě jeho odlehlost ideální pro poustevnický život zdejších mnichů. Žádného mnicha zde však již nenajdete, ze samotného kláštera po požáru zůstaly jen trosky, ale i tak je celé toto místo uchvacující a ne nadarmo bylo prohlášeno za národní památku. Málokdy tu někoho potkáte, místo neleží na žádné významné turistické cestě a tak si procházení se ruinami obrostlými lišejníkem můžete vychutnávat v klidu a v osamění, vzácné to momenty dnešní uspěchané doby. K mému velkému překvapení však zřejmě nejsem jediným z Čechů, kdo si toto místo tak oblíbil, důkazem nechť tomu je článek o klášteru na Wikipedii, kromě portugalštiny a němčiny, je zde článek ještě v češtině (a já to nebyl!, odkaz zde).




A to ještě není všechno! Když se odtud vydáte po směru toku říčky, dostanete se až ke srázu, kde říčka upadá vodopádem hluboko do údolí a vám se zde  naskytne úchvatný výhled do krajiny. Výhled, který na horizontu lemuje zubořez vrcholků Serra do Gerês, druhého nejvyššího pohoří kontinentálního Portugalska a za ním už Španělsko, přirozená to bariéra oddělující jediného portugalského souseda. 



Za zastavení i nocleh stojí rozhodně i samotná vesnička Pitões das Junias.  Ta je tvořena výhradně kamennými domy a jako kdyby se tu zastavil čas. Jen živé televizní vysílání fotbalových přenosů ve zdejší hospůdce a kavárničce Café Rato do Eiró na návsi a několik zaparkovaných automobilů vám připomene, v jakém století se nacházíte. I my jsme se tu večer zastavili a strávili zde jeden z těch nezapomenutelných portugalských večerů v družném rozhovoru s panem majitelem a jeho ženou. 



Tajně doufám, že i když jsem toto místo takto veřejně provařil, tak si i tak uchová svojí autenticitu a klid, a že i každý, kdo by se třeba na základě tohoto článku sem vypravil, bude respektovat ducha tohoto místa. Jen ještě jedna poslední věc mi vrtá hlavou, co to vlastně je za ten krásný rozkošatělý strom porostlý lišejníkem? Strom pod kterým jsem si vždy rád sedával ke kamennému stolu a rozjímal. Věřím, že jeden ze čtenářů mého blogu mi na to pomůže najít odpověď. Předem mu za to zde děkuji a tento příspěvek mu za odměnu věnuji.


středa 28. března 2018

Ó, jako Óbidos

Ó, jako Óbidos


Ó, dlouhé táhlé óóóó se mi vydralo z úst, když jsem se poprvé ocitnul v tomto hradbami obehnaném městečku přibližně hodinu jízdy severně od Lisabonu. V městečku s necelými 2500 obyvateli, které však neohromí svou velikostí, ale naopak svojí roztomile útulnou "maličkostí". Óbidos (óbiduš), jehož jméno je zřejmě odvozeno od slova oppidum tj. hradiště, si od svého založení dodnes zachovalo svůj středověký charakter. Věnec hradeb ho udržel pitoreskně stísněné na vyvýšenině obklopujíc středověký hrad. Změť úzkých uliček, domky natřené ve žluto-bílé či modro-bílé kombinaci a několik náměstíček s kostelíčky z něj udělalo dnes již turisticky vyhledávanou atrakci zapsanou i na seznam UNESCO. 





I přes značnou pozornost, kterou na sebe díky zápisu na tento seznam malinkaté městečko strhlo, zde lze stále najít tichá zákoutí a prázdné uličky, ve kterých můžete stále potkat  typické portugalské stařenky ve svých kuchyňských zástěrkách, nebo stařečky v oblecích a s barety na hlavách. Stačí jen odbočit z hlavní centrální ulice, která je celoročně obsypaná stánky a obchůdky se suvenýry.



Ale i na této hlavní "třídě" městečka, lze objevit nějaké to nečekané překvapení. Třeba kostel Igreja de Santiago, který byl nedávno přeměněn na knihkupectví (to bych v silně katolickém Portugalsku opravdu nečekal), anebo roztomilý obchůdek kombinující prodejnu ovoce a zeleniny s antikvariátem! 



Ale jedné velmi tradiční specialitě se ubránit nelze, stejně jako v Lisabonu, je i zde tradičním nápojem višňový likér Ginjinha (psal jsem o ní již zde). V Óbidos je však, na rozdíl do skla či plastu v Lisabonu, servírována do malých čokoládových kalíšků. A pokud nejste zrovna na sladké, lze si v městečku zakoupit, anebo někde v restauraci ochutnat i některé z regionálních červených či bílých vín. Óbidos je totiž obklopeno vinicemi a je zároveň centrem stejnojmenné vinařské oblasti DOC (Denominação de Origem Controlada),  která zaručuje tu nejvyšší kvalitu portugalské vinařské produkce.


Za zmínku i návštěvu stojí rozhodně i mimo městečko ležící akvadukt, anebo nocleh v jedné z luxusních pousad na místním středověkém hradě (o možnostech luxusního ubytování na nejzajímavějších  místech Portugalska jsem psal více zde).



Podobně okouzlujících (a mnohdy i méně turistických) opevněných městeček naleznete v Portugalsku více, já si podobně jako Óbidos zamiloval i Monsaraz ležící v kraji Alentejo (článek o něm zde), stejně jako Óbidos je obklopen vinicemi, stejně jako Óbidos má svůj neopakovatelný genius loci.  Na obě místa se stále a opakovaně rád vracím, na obě místa mám krásné vzpomínky, i když byly někdy doprovázeny například nepřízní počasí. I v hustém dešti a větru, zde lze totiž obdivně a opakovaně pronést dlouhé, táhlé a hlasité Óóó.




středa 28. února 2018

V modrobílém opojení

V modrobílém opojení

aneb barevné rozjímání o Portugalsku (v obrazech)


Kdyby se mě někdo zeptal, jaké barvy si jako první vybavím při slově Portugalsko, bez váhání bych odpověděl modrou a bílou. Nejsou to sice barvy současné portugalské vlajky, a ano, modrá byla vždy mou oblíbenou barvou, ale tato modrobílá barevná kombinace mi k Portugalsku pasuje z více rozličných důvodů, které se vám zde na několika fotografiích pokusím vysvětlit.

V první řadě to je světlo a obloha. Zde, na jihozápadní výspě Evropy je sluneční světlo jiné, než na jaké jsme zvyklí u nás. Tohoto "fenoménu" prosvětlené namodralé oblohy využívají již po staletí stavitelé a architekti, a velmi často volí bílé stavební materiály, které krásně korespondují s blankytně modrou oblohou. A nejsou to jenom architekti, ale i fotografové a malíři, kteří jedinečné světelné podmínky ve své práci využívají, jak to například v roce 2016 presentovala lisabonská výstava "A luz de Lisboa" (Lisabonské světlo).
Upoutávka na výstavu A Luz de Lisboa, která se konala v roce 2016
Střecha kostela Igreja de Nossa Senhora da Anunciação v Mértole, s prvky maurské architektury
Secesní kino v Mértole, Alentejo
Domov pro seniory v Alcácer do Sal, architektonické studio: Aires Mateus
Nedávno otevřené muzeum MAAT, Muzeum umění, architektury a technologie v Belému, Lisabon
Netradičně modrobílý maják Farol de Santa Marta, Estoril, Lisabonská oblast
I závěsná lana mostu Vasco da Gama v Lisabonu jsou natřena modrobíle.
Dalším důvodem, který je také úzce spojen s architekturou, jsou bezesporu slavné portugalské dlaždičky Azulejos (azulejžuš). Jedno z dalších dědictví dočasné maorské nadvlády, které sem doputovalo až z daleké Persie. Nejčastější modrobílé kombinace obkladů odkazují na oblíbenost a dostupnost kvalitního modrého barviva na Blízkém východě a v Orientu, barviva i barvy v těch dávných dobách v Evropě, ne tolik běžné a v antice dokonce i opovrhované. Však samotné portugalské slovíčko pro modrou barvu je azul, i když název samotných dlaždiček pochází z jiného arabského slova "az-zulayj" tj. leštěný kámen.

Mnoho domů má pestrobarevné kachličkové obklady, modrobílá kombinace však dominuje
Modrobíle je okachlíčkováno i mnoho barokních kostelů, Capela das Almas, Porto

Modrobílé nádraží v Aveiru

Ambit klášterního komplexu v Tomaru

I z historického pohledu jsou modrá a bílá tradičními barvami Portugalska, respektive Portugalského království. Do pádu monarchie v roce 1910 nosilo Portugalsko po dlouhá staletí na své vlajce právě modrou a bílou barevnou kombinaci (více jsem o portugalské vlajce psal již zde). Až revoluce přinesla na vlajku a například i na fotbalové reprezentační dresy tu mému oku nelahodící červeno-zelenou kombinaci...
Zahradní zeď barokního paláce Palácio dos Marqueses da Fronteira, Lisabon

A když už jsem zabrnkal na tu fotbalovou strunu, nesmím zde rozhodně opomenout ani barevnou kombinaci slavného portugalského fotbalového klubu FC Porto. Právě modrobílé pruhy jsou neodmyslitelným symbolem tohoto fotbalového týmu a potažmo i celého a mnou tak milovaného města Porta (více o FC Porto zde). Však i mně se ve skříni na ramínku hrdě vyjímá modrobílý dres FCP, krásný dárek k narozeninám od mých přátel z Porta.

Fanklub FC Porto v rybářském městečku Afurada nedaleko Porta
Já a mé modré kalhoty před muzeem FC Porto na stadionu v Portu
A na úplný závěr mi dovolte ještě jedno barevné zamyšlení. Která barva by měla nejlépe vystihnout ono špatně přeložitelné a zásadní portugalské slovíčko saudade, tj. pocit jisté nevysvětlitelné melancholie a něžného smutku? Bez dlouhého rozmýšlení odpovím, že modrá! Však i angličtina podobný pocit vystihuje slovním spojením "feeling blue", který přeneseně pojmenoval i americké blues, však už i v antice byla modrá barvou smutku.

Portugalsko pro mě má, vždy mělo a i vždy mít bude, krásnou modrou a bílou barvu, i když trochu posmutnělou...


pondělí 12. února 2018

Portugalská zima

Portugalská zima


Ano, vím, že toto slovní spojení vám nepřijde asi příliš běžné, ale vězte, že i v Portugalsku bývá někdy zima.  O tom, že dokáže být i pěkně vlezlá, jsem se mohl přesvědčit když jsem do Portugalska přijížděl na svůj dlouhodobý studijní pobyt. I když tomu tak bylo v únoru, nevím proč mě ze zmrzlých Čech vyprovázela ta utkvělá představa, že v tomto nejjihozápadnějším koutku Evropy je věčně azurově modrá obloha a teplo. Chyba! Kardinální chyba!

Můj kufr byl zaplněn šortkami, krémy na opalování, tričky s krátkým rukávem, žabkami, plážovou dekou, a jen jedním, jediným teplejším svetrem a jedinou zimní bundou, kterou jsem měl na sobě při příletu do Porta. Jak já později litoval, že jsem si z domova nepřibalil o pár svetrů navíc!

Od únoru do konce dubna jsem zažíval v Portu vleklou, nekončící, vlezlou zimu. Zima se stala skoro nejskloňovanějším slovem mezi námi, zahraničními studenty ze střední a severní Evropy. Ano, sice se venkovní teploty málokdy propadly pod 10 stupňů Celsia, ale vysoká vlhkost, ostrý vítr a hlavně absence jakéhokoliv otopného systému v domech i na universitě, se stala naší nekončící noční můrou....

Jediné místo, které bylo milostivo k našim "přehnaným" požadavkům na jistý teplotní komfort, byla nákupní centra, a tak jsme v nich trávili skoro každičkou volnou chvíli. Horší to bylo se spánkem, v obchoďáku se přespat nedalo, a tak nezbývalo, než navléknout na sebe to nejteplejší a zahrabat se až po uši do deky, bohužel jen té tenké, jihoevropské. 

Korunu tomu nasadil jeden z našich portugalských spolužáků, když zaslechl mě a mé dvě spolužačky z Finska, jak se při společné večeři bavíme o tom, že je nám pořád zima. Otočil se na mé kamarádky a zeptal se: "Jak vám může být zima, když jste z Finska, to musíte být zvyklé, ne?". Tak vražedný pohled, který mu mé severoevropské spolužačky uštědřily, bych nepřál ani největšímu nepříteli. A k tomu ještě velmi rozzlobeně dodaly: "Jo, ale ve Finsku máme na rozdíl od vás aspoň dvojitá skla v oknech, dobré tepelné izolace a vytápění." A mně nezbylo nic jiného, než jim zatleskat, tak moc jsem je chápal.

A jaké plyne z této mé příhody poučení? V Portugalsku není úplně běžné mít v domech a bytech nějaké vytápění. Jen ty modernější domy topí třeba klimatizací. Takže při cestě do Portugalska, zejména pokud se jedná o zimní měsíce, si nezapomeňte přibalit i dost teplého oblečení, hlavně nějakého pohodlného, které využijete i ke spaní!

Sepsáno v Praze, v únoru 2018, v krásně vytopené místnosti s ústředním topením a vnitřní teplotou 24°C.

PS: Když už jsem nakousl téma portugalské zimy, tak i v Portugalsku občas zasněží. Kromě tradičně zasněžených vrcholků nejvyššího portugalského kontinentálního pohoří Serra da Estrela, kde se nachází i jediné portugalské lyžařské středisko, lze občas zahlédnout sníh i na jiných místech země. Nechť je několik převzatých fotografiích níže důkazem (ano, jedná se opravdu o  velmi vzácný jev). 


Zasněžené Lamego, Douro, Severní Portugalsko

Bom Jesus de Monte, Braga,  Severní Portugalsko
Marvão, Střední Portugalsko

Guarda, Střední Portugalsko

čtvrtek 8. února 2018

Sluneční brány do Lisabonu

Sluneční brány do Lisabonu



I když se opakují každým dnem, jsou pro mě východy a západy slunce neopakovatelnou záležitostí. Obzvlášť zde, v Lisabonu. Pro jejich pozorování mám svá oblíbená místa a rád se o ně s vámi dnes podělím. A protože jsem vodním živlem, nejenom podle svého zodiakálního znamení, tak jsou to i místa úzce spojená s řekou, s řekou Tejo (Težu).

Na východy slunce, nebo jak by zněl doslovný překlad z portugalštiny, na zrození slunce "nascer do sol", neznám v Lisabonu příhodnější místo, s ještě příhodnějším názvem, než je Portas do Sol (portaš du sol), neboli "Sluneční brány".

Místo nacházející se v nejstarší lisabonské čtvrti Alfama, kousek pod hradem Sv. Jiří, nese svůj název po původní hradební bráně, která zde stávala až do svého zničení při strašlivém zemětřesení v roce 1755 a která nesla jméno Porta do Sol tj. Sluneční brána.

Miradouro das Portas do  Sol za rozbřesku
Hradby i brány dnes nahradily terasovité vyhlídkové plošiny, které naskýtají úchvatné výhledy nejen na střechy starobylé Alfamy, či například na bělostný chrám Igreja de São Vicente de Fora, ale především na širokánskou lagunu řeky Tejo, která spíše evokuje moře, než řeku. A právě zde, nad řekou, se tu každé ráno rodí slunce a vstupuje svou pomyslnou bránou do Lisabonu. Z vyhlídkové plošiny Miradouro das Portas do Sol je to opravdu spektakulární podívaná.

Výhled na střechy čtvrti Alfama, v pozadí Igreja de Sao Vicente de Fora
Moje maličkost a dlouhé stíny za rozbřesku
A jen o pár kroků níže se nachází další krásná vyhlídka, resp. vyhlídkové podloubí, krásně modrobíle vykachličkovaná: Miradouro de Santa Luzia. I odtud jsou východy slunce nad řekou nezapomenutelné.

Miradouro de Santa Luzia
A když se této podívané dostatečně nabažíte, neznám nic lepšího, než si zajít na snídani do nedalekého kiosku (pozor, otvírá až relativně pozdě), anebo na zahrádku do některé z přilehlých kaváren. Slunce tak budete mít stále pod kontrolou a jediné, co vás bude vyrušovat v rozjímání, bude občasný průjezd tradičních žlutých tramvají. 

Sladko-slaná snídaně při východu slunce.
Když se pak váš lisabonský den nachýlí ke svému konci, tak rozloučit se s ním, a se slunečními paprsky, vřele doporučuji na jiném místě. Na Miradouro de Santa Catarina, nacházející se ne jednom ze sedmi lisabonských pahorků (psal jsem o něm již dříve zde). Místo je to velmi populární i mezi samotnými Lisaboňany. Večer co večer se zda kumulují hloučky posedávajících, postávajících a popíjejících osob, aby si zde sdíleně užívaly až okázale barevné západy slunce. Západy, které i zde symbolicky probíhají nad řekou, se siluetou ikonického mostu Ponte 25 de Abril (most 25. dubna) v popředí. Touto mostem tvořenou symbolickou bránou slunce z Lisabonu odchází. 

Západ slunce nad mostem 25 de Abril z Miradouro de Santa Catarina
A pokud je opravdu krásné počasí, a pokud máte kolem sebe dobré přátele, a pokud máte v ruce ještě třeba i kalíšek s dobrým vínem v ruce, tak pak se můžete třeba krásně zasnít, a jako jedna moje kamarádka s mírným dojetím v hlase i v oku prohlásit: "no ty kýčo!".


neděle 16. dubna 2017

Portugalský velikonoční mazanec

Portugalský velikonoční mazanec


Portugalské Velikonoce voní skořicí a fenyklem, což si dnes budeme demonstrovat na jednoduchém receptu, který je obdobou našeho českého velikonočního mazance. Upečeme si totiž portugalský velikonoční Folar da Páscoa.


Co budeme potřebovat (na dva bochánky):

  • 40g droždí
  • 500g polohrubé mouky
  • 100ml vlažného mléka
  • 100g cukru
  • 75g másla nebo margarínu
  • 1 lžičku skořice
  • 1 lžičku mletého fenyklu 
  • půl panáka pálenky (aguardente, slivovice)
  • 2 čerstvá vejce
  • špetku soli
  • 2 vařená vejce
  • žloutek na potření
Postup je pak velmi obdobný, jako u našeho tradičního mazance:

Nejprve připravíme kvásek z droždí, trochy (asi poloviny) vlažného mléka, lžičky mouky a cukru. Necháme vzejít.


Do mísy dáme všechny ostatní ingredience (kromě vařených vajec), přidáme kvásek a zaděláme těsto. Těsto na mazanec necháme 2 hodiny kynout na teplém místě.

Potom vytvarujeme dva stejně velké bochánky a 4 tenčí asi 15cm válečky, necháme je na plechu vyloženém pečícím papírem ještě aspoň 15 minut kynout. Doprostřed bochánků uděláme jamku, do které vložíme uvařené vejce. Z válečků pak uděláme kříž, kterým uvařené vejce překryjeme viz obrázek níže.


Nakonec mazance potřeme rozšlehaným žloutkem a dáme péci. Mazance pečeme cca 30 minut při 180 °C.

Dobrou chuť a hlavně Feliz Páscoa! (Šťastné Velikonoce).



Algarve nebo Allgarve?

Algarve nebo Allgarve?


Hned první dvě písmena z názvu nejjižnější části kontinentálního Portugalska prozrazují, že to byli Arabové, kteří zde dlouhá léta vládli a kteří tuto část Portugalska i pojmenovali. Jméno ALGARVE je totiž odvozeno z arabského "Gharb Al-Andalus", tj. "západně od Andalusie", resp. z "Al-Gharb", tj. z arabského slova pro "západ".


Své výjimečné postavení v rámci celého Portugalska si uchovávalo a uchovává Algrave i celá staletí po osvobození od arabské nadvlády. Titulatura portugalských panovníků zněla "Rei de Portugal e dos Algarves", tj. "král Portugalska a Algarve". A své výjimečné postavení v rámci Portugalska si uchovává Algarve i dnes. Není tomu však z historických důvodů, ale spíše z důvodů turistických. Algarve je totiž turisticky nejnavštěvovanější částí země, a to zejména britskými turisty, a tak si vysloužilo od ostatních Portugalců posměšnou poangličtěnou přezdívku "Allgarve" (ólgarve). 


Skalní oko na pláži Praia de Benagil nedaleko městečka Lagoa a Portimao
Obsypané pláže v Portimao
Bylo by však velkým hříchem vynechat tuto část portugalské mozaiky a zavrhnout jí jen kvůli tomuto faktu. To, že je Algarve mezi turisty nejvyhledávanější částí země, má své důvody a opodstatnění. V první řadě je to klidnější a teplejší moře, než jaké nabízí zbytek atlantického pobřeží. I z tohoto důvodu vyrostly v některých částech pobřežní části Algarve hotelové komplexy, a tak se například města jako Portimão, či Albufeira, dostaly do katalogů turistických kanceláří celé Evropy. 

Stará zástavba v Portimao na útesu nad pobřežím
Typické jsou pro Algarve také bílé fasády a vysoké bílé komíny
Pokud se budete chtít vyhnout těmto turisticky až přeexponovaným místům, tak i v Algarve můžete objevit několik "neprovařených" míst. K tomu je potřeba se vydat na úplný západ, na úplný východ a nebo do vnitrozemí tohoto regionu. 

Na úplném západě jsou to především úchvatné pobřežní skalní útvary a plážičky západně od města Lagos, anebo větrný a na strmém útesu postavený maják na mysu Cabo de São Vicente (více jsem o něm psal již zde). Nad tímto nejjihozápadnějším koutem Portugalska se pak ještě na území Algarve nachází snad nejkrásnější část portugalského pobřeží, tzv. Costa Vicentina, které si dozajista zaslouží samostatný příspěvek.


Skalní útvary a skryté plážičky západně od centra města Lagos
Na východním pobřeží Algarve, mezi hlavním městem regionu Faro a městečkem Tavira, je pak možné navštívit krásnou a poklidnou přírodní rezervaci Parque Natural da Ria Formosa, která se rozkládá na několika písečných pobřežních ostrovech a která poskytuje neotřelé přírodní scenérie a poklidné a tiché pláže. 

Praia da Ilha de Faro - plážička na ostrově u hlavního města Algarve- Fara
Zátoky u ostrovů přírodního parku Ria Formosa
Písečné ostrovy rezervace Ria Formosa
Ve vnitrozemí pak rozhodně stojí za návštěvu původní hlavní město regionu Silves. To zaujme především díky zachovalému historickému centru a zrekonstruovanému a zpřístupněnému červenému hradu Castelo do Silves. V jeho červených kamenných zdech lze dodnes spatřit pozůstatky maurské pevnostní architektury, která se řadí mezi nejvýznamnější architektonické připomínky arabské nadvlády na území Portugalska.

Pohled na centrum Silves
Masivní červené zdi hradu v Silves
Prvky maurské architektury jsou na hradu v Silves dodnes patrné
Ať už vyrazíte do Algarve jako turista hodlající si užít veškerého komfortu, anebo jako individuální a méně náročný návštěvník, jistě si najdete to své. I zde platí "celostátní" portugalská pohostinnost a vstřícnost. I zde si můžete pochutnat na vynikající portugalské gastronomii. I zde si můžete vychutnat dobrá portugalská vína. I já se sem rád a často vracím.